Hollywood miluje velké příběhy a Amerika miluje velké snílky, kteří jdou za svým snem všemu navzdory. Na Howarda Hughese, vizionáře, aviatika, podnikatele, režiséra a po všech stránkách zajímavou osobnost proto prostě muselo dojít. Je ztělesněním všeho, co životopisný velkofilm potřebuje, zlatou žílou pro šikovné zlatokopy. Z jeho příběhu lze udělat neuvěřitelně stylizovaný dobrodružný špektákl, sochu v nadživotní velikosti, cosi jímavě heroického a hřmotně patetického... Když se tedy krumpáče chopí zlatokop... Jenže režie se chopil Martin Scorsese (Zuřící býk, Taxikář, Mafiáni, Gangy New Yorku), filmař s nadáním pro velké látky, a výsledkem je... nejen velkolepá podívaná, ale i velkolepý film.

Scénárista John Logan (mimo jiné Star Trek: Nemesis, Gladiátor či Poslední samuraj) sestavil z bohatého zřídla historek a epizod Hughesova života tematicky různorodou fresku, která je zcelená právě motivem cesty za snem a neustálého překonávání sebe i klacků, které okolní svět zhusta metá pod nohy. Letec zobrazuje Hughese v různých etapách života (od roku 1927 do druhé poloviny let 40.) při různých činnostech – při natáčení prvního „opravdového válečného velkofilmu“ Hell´s Angels, při překonávání rekordu v rychlosti, při večírcích, při partnerských strastech, psychických kolapsech, zmedializovaném výslechu Senátem... Nedá se tedy říci, že by scénář nabízel jednolitý příběh s předepsanou výstavbou zápletky (dramatické vrcholy nepřichází na závěr, ale zjevují se během děje), dokonce se ani nedá říci, že by byl vyrovnaný a dokázal bez zaškobrtnutí spojit rovinu intimní s rovinou spektakulární... Taktéž pocit, že až příliš variuje ty samé motivy, dost čitelné na to, aby je divák musel vidět víckrát v různých obměnách, párkrát zaklepal na moje rameno... Nicméně, Scorseseho režijní přístup překlenul všechna hluchá místa a výpadky tempa. Trik vnímání světa skrz oči hlavního hrdiny (povšimněte si zajímavé barevné kompozice, „ich-kamery“, všudypřítomného ztotožnění nálady záběru a střihu s náladou Hughese) neustále vtahuje diváka doprostřed dění a jediné hmatatelné negativum – přebujelá stopáž, není díky tomu nic víc než malé škrábnutí na ocelově hladkém plášti filmu.

Zmíněná subjektivita je potěšitelnou vlastností filmu. Předchází totitž nebezpečí nadbytečné heroizace a glorifikace titulní postavy. Hughes může na venek působit jako objekt pro sousoší „Velký muž a americký sen“, ale tím, že Scorsese musí při subjektivizovaném pohledu naplnit jeho vnitřek, dát mu obsah, vyhnout se pokud možno papundeklu hezké tváře, vzniká velice zajímavý hrdina. Hrdina, který má daleko k ideálu – při všech kvalitách je sebestředný, arogantní, sobecký a až dětsky zranitelný. Nedůvěra a odtažitost v něm přerůstají v patologickou obsesi čistotou a paranoiu... Pro celou jeho osobnost je vlastně důležitá jedna jediná scéna, která se objevuje na začátku a konci filmu, chytře rozložená ve dvě klíčové částí – hoch, kterému matka vštěpuje strach z okolního světa a hoch, který matce říká, že bude největším filmařem, nejlepším pilotem a nejbohatším mužem na světě. Takového muže vyprofiloval Leonardo DiCaprio s mistrovstvím, které bere dech. Jeho herectví je dynamické, nezkrotné, klukovsky divoké, ale i velice niterné, nestavící se na odiv, žíjící svým vlastním životem pod velkolepostí kulis. Nesnáším DiCapriovu tvář, ale ona se v tomto filmu paradoxně neobjevuje. Zapomněl jsem, kdo Hughese hraje, tak dobrý hlavní protagonista je. Předvádí výkon, o kterém lze dlouze smolit ódy, ale který je k plnému docenění nutno vidět. Herecká stránka je vůbec úžasná – Cate Blanchett v roli Hughesovy lásky Katharine Hepburnové exceluje nejen vzhledem, ale i neuvěřitelně energickým pojetí, Alan Alda coby zkorumpovaný senátor Brewster nastavuje druhou stranu své dobrotivé tváře, Ian Holm znovu (po kolikáté už) dělá ze svého štěku krásný kus nenuceného herectví... a mohl bych pokračovat do alelujá...

Pokud je Letec něčím především, pak dokonalou ukázku vrcholného Hollywoodu, toho Hollywoodu, který Hughes pomáhal ve dvacátých letech svými smělými vizemi budovat. Je to precizně naplněné žánrové schéma, které nabízí jak dechberoucí špektákl, tak skvělou dramatickou filmařinu. Nelze nepochválit famózní kameru, skvěle začleněné triky, perfektní dobovou muziku, která všemu dává styl a atmosféru. Příběh Howarda Hughese není jen osobním dramatem, ale i velkolepou a výpravnou podívanou, v níž vás některé scény přiškrtí po „hollywoodsku“ do sedačky a nenechají vás vydechnout (skvostně natočené vzdušné sekvence opravdu stojí za to). Co je ale mnohem důležitější – každá část slouží monumentálnímu celku a monumentalita celku nezastiňuje osobní a nepříliš idealizovanou osobní rovinu. Hughesova osobnost je středobod, kolem kterého se vše spektakulární točí, ne naopak. Toho si na Martinu Scorsesem cením. Nepodlehl velkému tématu a pokusil se jít pod povrch. Neidealizoval, ale pokusil se podat příběh jednoho z fascinujících nositelů lidské imaginace a touhy létat (obrazně i doslovně) ve všech odstínech. Z místa, kde jsem seděl, se jednoznačně zdálo, že uspěl. Letec je opravdu nádherným exemplářem životopisného velkofilmu ve vším oslnivém lesku. Na bídu tentokrát místo nezbylo...